Kdo byl letos na konci srpna na velké útulné faře zvané Přístav v Rajnochovicích, jistě bude ještě dlouho vzpomínat. Sjela se sem skvělá banda mládežníků, jejichž věkový průměr rok od roku klesá a klesá (nebo my ostatní stárneme, kdoví :-) ) - zato nadšení z LST roste a roste.

S tématem Žiwhat?! se potýkali tři výborní řečníci, ne-li ti nejlepší – Ondřej Kovář, Roman Mazur a Štěpán Janča. Od narození až po smrt, přes křest, konfirmaci a svatbu, vším jsme si prošli. Tedy alespoň teoreticky, s Biblí v ruce, svítákem před očima a diskusním kroužkem kolem.

Počasí bylo parádní. Bylo teplo až horko, možná i vedro na padnutí. Statečnější venku na přilehlém hřišti nebo v „paláci“ hrávali fotbal, případně na dalším hřišti volejbal, méně statečným bohatě stačil fotbálek pro šest (! luxus!) lidí uvnitř fary, a čvachtací typy se jezdily koupat do nedaleké vesnice. Tam měli i tobogán, dámy a pánové ;-) Nu a dobrodružné povahy si užívaly nedeštivého počasí spaním pod širákem. Bylo léto, byly prázdniny.

Hned druhý den po našem příjezdu do Rajnochovic, byla naše mládežnická skvadra testována na výdrž tím nejnáročnějším způsobem. Ne, hladovka nebyla ;-) Po bohoslužbách ve Valašském Meziříčí jsme se vydali cestou necestou, polem nepolem, z kopce DO KOPCE na výlet přes Svatý Hostýn. Sluníčko nám na cestě hojně dopřávalo svých slunečních paprsků, takže když nelilo z nebe, lilo aspoň z nás. Jenže my jsme si to užívali, capkali a povídali.

Jako odměna po každé části programu, včetně toho spacího, vypadalo naše stravování. Míša, v našich kruzích důvěrně oslovovaný Granko, se prostě činil. Dvakrát denně jsme jedli opravdu chutné a luxusně vypadající jídlo, takže jestli po téhle výkrmně někdo nepřibral, tak teda nevím, jak to udělal. Pochvala ovšem patří i všem službám, které byly našemu panu kuchaři k ruce, a z jejichž rukou jsme my ostatní hladovci dostávali tuto skoro manu (pozn. = pokrm bohů). Dokonce i krvavé brambory po useknutí kousku prstu při neopatrné manipulaci s nožem (samozřejmě vše nafingované potravinářským barvivem a trochou kečupu na obvaze) byly výborné. Byť se při pohledu na ně slabším žaludkům udělalo (až do vysvětlení) lehce nevolno.

Moc jsme toho nenaspali. Zato jsme toho hodně prožili. Společenství těch hodných věřících mladých lidí, přátel, bratrů a sester v Kristu, společenství, kde Bůh je uprostřed nás, to je pro mnohé z nás tím pravým nabitím se pozitivní energií do dalšího roku. Hráli jsme hry i divadlo, zpívali jsme, stavěli věže ze špejlí, smáli jsme se, podpírali, modlili, zkoušeli jsme nové věci v dílnách (tanec, sebepoznávání skrze ostatní, vyrábění módních doplňků, masáže, vedení mládeže, vyrábění animovaného filmu pro Sjezd a tak dál a dále), sdíleli jsme se, seznamovali, prohlubovali svá přátelství… No a taky trochu otužovali, když jeden den netekla ve sprchách teplá voda ;-)

Letošní LST už patří vzpomínkám. Bylo výroční, desáté. Bylo skvělé, jako vždy. Velké poděkování za něj patří jak všem organizátorům (SEM, SOM a spříznění), kteří odvedli velký kus práce za cenu svého volného času a energie, tak Grankovi, za jeho obětavou péči o naše žaludky a milé povídání (nejen) v prostorách kuchyně, taky všem, kdo přijeli, bavili se a byli tou pravou seniorátní mládeží, v níž je budoucnost našich sborů i celé církve (bude-li to v ní vypadat tak, jako na LST, nemáme se čeho bát :-) ). A to největší poděkování a chvála patří Pánu Bohu. Za to, že jsme Jeho, za to, že nás má rád a za to, že tam s námi byl a celý ten letní seniorátní týden požehnal…