V pátek 21.11. jsme se já, Hanka, Kačka, Tom a Kuba sešli na opavském východním nádraží, abychom společně vyrazili na víkendovku do Zábřeha.

Tom nám všem koupil jízdenky, takže nám zbývalo se už jen pohodlně usadit a počkat, než se vlak rozjede. Na cestě z Opavy do Ostravy jsme si stihli říct, co je u nás nového, probrat školu a postěžovat si na učitele. Ani jsme se nenadáli a už jsme vystupovali. V Ostravě se k nám přidaly Pája a Štěpánka. Tentokrát už jsme ale na pohodlí moc velké štěstí neměli. Zpočátku jsme se namačkali do jednoho kupéčka, ale hned o chvíli později nám průvodčí oznámil, že kupé je rezervované. A tak se to stalo ještě jednou. Takže jsme to vzdali a zůstali na chodbě. Postupně k nám nastoupili Nicol a Blanka v Hranicích a Kačka a Lukáš v Olomouci. Ke konci cesty nám pan průvodčí řekl, že v jednom kupé jsou volné čtyři místa, tak ať tam někdo z nás jde. Čili jsme se zase přesouvali. Jenže o chvíli později přišel do kupé ještě jeden pán s krásným línajícím pejskem s tím, že tu má rezervované jedno místo. Takže jsme ke konci seděli skoro jako sardinky. Když jsme vystupovali, Hance se podařilo tomu pánovi shodit na hlavu batoh. Alespoň máme zaručené, že na nás jen tak nezapomene.

Na nástupišti už na nás čekala Evča, aby nám odvezla věci a Hanysek, aby nás dovedl na místo. Na faře jsme se zabydleli a vybalili všechny věci. Potom jsme všichni snědli výbornou polívku a hráli seznamovací hry. Ke konci večera jsme ještě stihli začít debatu o hlavním tématu těchto konfirmandů – Žít = mít? Mezitím dojeli ještě Terka a Ondra. Na dobrou noc nám Hanysek četl z knížky Tracyho tygr.

Druhého dne nás ze spacáků vytáhla písnička. Toto ráno ještě dojely Denča, Liduš a farářka Jana Hofmanová, se kterou jsme po snídani začali přemýšlet o tématu víkendu. Každý jsme si z toho zapamatovali něco jiného, ale všichni podle mě to, že žít se rozhodně nerovná se slovem mít. Společně jsme si dali oběd, chvíli odpoledního klidu a potom jsme vyrazili do parku hrát bojovku. Ta měla hned několik částí. V první jsme se rozdělili do dvojic a poslepu, podle navigace toho druhého dojít na stanoviště a pak se vystřídat. V druhé části jsme byli zase ve dvojicích a tentokrát jsme si k sobě svázali nohy a museli co nejrychleji doběhnout do cíle. Další disciplínou bylo se z pěti pokusů co nejčastěji trefit do Toma. A poslední a fyzicky nejnáročnější část byla o tom, že jsme běhali pro papírky do košíků a běželi s nimi zase zpátky. Jenže do toho nás chytali a házeli po nás míčky vedoucí. Tahle hra se hrála jak na jednotlivce, tak na týmy. Zpocení a unavení jsme se vrátili zpátky, kde nás čekala teplá večeře. Ale tím hry rozhodně nekončily. Sice už nenamáhaly naše tělo, ale mozek rozhodně. A završením dne se stala malá rozlučka s naší zlatou Evičkou, kde jsme si všichni hezky smlsli na Marlence, popovídali si a prožili příjemný večer.

Dalšího dne ráno už jsme si sbalili všechny věci a šli na bohoslužby, na kterých kázala Evča. My, mládežníci, jsme k bohoslužbám přispěli jak čtením z Bible, tak přímluvnými modlitbami a zpíváním chval. Po skončení bohoslužeb jsme si dali rychlý oběd a pomalu vyrazili na nádraží. Tam jsme se rozloučili s těmi, co jeli jiným směrem a šli do svého vlaku. Cesta zpátky nám všem uběhla rychle. Zaprvé proto, že jsme pro sebe získali úplně volné kupé, kde jsme si udělali „letiště“. Zadruhé, protože jsme snědli snad tunu sladkostí a za třetí proto, že nám spolu bylo prostě dobře. Domů jsme odešli unavení a nevyspaní, ale nadrbou stranu se spoustou skvělých zážitků, nových přátel a posílením pro svůj život s vírou.

Tímto bych chtěla všem poděkovat, že jsem díky vám strávila super víkend, na který budu určitě vzpomínat!