V pátek kolem čtvrté hodiny jsme se z různých směrů vydali vstříc víkendu plném zábavy. Setkali jsme se v 17.10 na nádraží v Přerově, kde nám jel autobus do Pavlovic. Oficiální zahájení celé akce bylo v 18:00. Když jsme přijeli, poslechli jsme si velmi zajímavé a poučné kázání o tom jak se máme chovat a ohledně organizace. Potom jsme si šli vybalit věci, popřípadě nafouknout matrace. A už jsme byli všichni natěšení na večeři, která nás čekala v jídelně/klubovně. Měli jsme (myslím) gulášovou polévku. Po večeři jsme se znovu po krátké pauze sešli v jídelně a byl úvod do programu „Přítel nad zlato“. Po tomto zamyšlení a pár seznamovacích hrách jsme měli ještě chvíli volno. Večerka byla sice vyhlášena, ale mnoho z nás si ještě chvíli povídalo, či hrálo nejrůznější hry.

Budíček jako tradičně obstarala kytara a dva ochotní zpěváci, kteří nám s radostí zazpívali. Měli jsme prostor na oblečení a připravení, po kterém následovala snídaně. Po snídani jsme hráli hry anebo stolní fotbal, abychom vyplnili čas čekání na Jareda. Když přijel, jeho program mohl začít. Trochu seznamování, trochu přemýšlení a hlavně společné sdílení a diskuse na téma přátelství. V rámci toho nás Jared naučil anglickou písničku při které jsme si trošku protáhli ztuhlé svaly a hlasivky. Když skončil program následoval oběd. Všichni si určitě myslí, že po obědě by měl být polední klid během kterého si můžeme pospat. Ale to bychom nebyli my, konfirmandi. Našli se sice výjimky, ale většina z nás (leč málo oblečena) vyběhla ven na sníh a začala alespoň hodinová „koulovačka“. Po chvíli se přidal i Jared a někteří vedoucí a ti byli okamžitě na zemi, bílí od sněhu. Aby toho nebylo málo, hráli jsme bojovku s názvem Mafie. Běhali jsme ve sněhu a v družstvech jsme soutěžili. Tato hra byla založena hlavně na paměti a rychlosti. Následovala svačina, pauza a nakonec večeře. Jako večerní program byly vymyšleny různé soutěže jako řečnictví, kimovka, vědomosti, kufr. A pak rychle spát.

V neděli ráno jsme měli celkem dost času na sbalení věcí, uklizení a nasnídání. Když jsme všechno udělali, šli jsme na autobus, který nás dovezl opět do Přerova. Tam jsme na bohoslužbách zazpívali dvě písničky.

Kdybych měla vyjmenovat tři nejlepší zážitky, nezapomenu na sněhovou bitvu. I když byla zima, chumelilo a nesvítilo sluníčko, dokázali jsme být venku ve sněhu a nebyla nám zima. Myslím, že na tohle budeme dlouho vzpomínat. Jako druhý velký zážitek beru skákání na nafukovacích matracích v sobotu večer. Při tom jsme si (část konfirmandů) užili moc zábavy. Třetí, by byla asi hra na „tajného přítele“. Tajní přátelé měli za úkol jakýmkoli způsobem zpříjemnit pobyt tomu druhému (vymýšleli jsme dopisy, básničky, obrázky, sladkosti, i papírek navoněný parfémem).

Na závěr bych chtěla poděkovat všem vedoucím a hostům, kteří se o nás celý víkend starali a vymýšleli nám program. Myslím (a to snad můžu mluvit za všechny konfirmandy), že tato akce byla velmi povedená ve všech směrech.

Společně s Magdou a Terkou jsme se srazili v 14:55 na Východním nádraží. Nastoupili jsme do vláčku směr Ostrava s pravidelným odjezdem 15:13, a tak jsme vyjeli asi o půl čtvrté. V Ostravě jsme přibrali další účastníky zájezdu. Geniálního básníka, šíleného minecrafťáka, Julii (bez Romea) a Jirku s Martičkou. Dále jsme pokračovali vlakem přes Olomouc, kde se k nám přidala Zuzka a vražedkyně malých kuřat (a málem jsme zde vystoupili), až do Přerova, kde jsme se setkali s Romeem, Terkou, Nikčou a Míšou. Z Přerova jsme pokračovali autobusem až do Pavlovic, kde už nás čekal Hanýsek. Po krátkém přivítání prohlásil, že jsme si bohužel spletli stanici a ubytovna je asi dvacet kilometrů cesty hornatou zasněženou krajinou. Po deseti minutách reptání jsme se vydali na cestu, načež Hanýsek o dvě ulice dál prohlásil, že už jsme tady.

Po příchodu do Ráje (tak se jmenovala ubytovna) jsme byli uvedeni do malé místnosti s nápisem „TĚLOCVIČNA“ na dveřích a vyčkali jsme, než se předchozí obyvatelé vypakují. Ubytováni jsme byli v pokojích v prvním patře. V jednom kluci, ve druhém holky. Rychle jsme se vybalili a byli jsme svoláni, aby nás Hanýsek podrobně seznámil s používáním smetáku (smeták lze držet levou rukou, pravou rukou, případně i nohou, nad hlavou, pod hlavou, nebo také za hlavou). Poté co nám byly tímto způsobem představeny všechny přístroje a nástroje vyskytující se v okruhu tří set metrů od ubytovny nás Hanýsek konečně uvedl do společenské místnosti, kde pro nás Magda připravila několik seznamovacích her (mimo jiné jsme při nich zjistili, že Eva umí vázat svatební kytici a že Hanýsek vůbec není krásný). Chvíli poté přišli ještě dva účastníci - David a jeho bratr, velký kouzelník a iluzionista Riči. K večeři nám Martička uvařila výbornou gulášovou polévku a poté nám Hanýsek začal vyprávět o přátelství. Po asi půlhodinové přednášce se Hanýsek zakoktal, prohlásil, že neví, jak své vyprávění zakončit, řekl, ať se modlíme, aby se na svou přednášku příště pečlivěji připravoval, a že si počkáme na Jareda, který přijede zítra. Krátce jsme se pomodlili a vrhli jsme se na stolní fotbálek, u kterého jsme vydrželi až do jedenácti hodin, kdy jsme „šli spát“ (což znamenalo volnou zábavu na pokojích). Krátce před dvanáctou hodinou přišel do našeho pokoje Hanýsek a přečetl nám příběh o Zaklínači a Strize, během kterého většina osazenstva pokoje usnula.

V sobotu ráno nás Jirka probudil hrou na kytaru a bylo nám oznámeno, že snídaně se koná za půl hodiny. Než jsme stihli dojíst snídani, přijel Jared. Mluvil s námi o přátelství (bylo to koneckonců téma naší víkendovky) a naučil nás americkou tanečko-písničko-rozcvičku. Některé holky, ovlivněné Jaredovými slovy o přátelství, povalily Hanýska na zem a pokusily se ho přátelsky zadusit sněhem. Hanýsek prohlásil, že se vzdává, což si kluci nenechali líbit, a tak se strhla sněhová bitva mezi kluky a holkami, která trvala až do svačiny (kluci samozřejmě vyhráli). Po svačině jsme se rozdělili do dvou skupin a hráli jsme bojovku, kterou pro nás připravili Jirka s Martičkou. Šlo v ní o to zapamatovat si tváře banditů rozmístěných po zahradě a rysy jejich obličejů zapsat do tabulky.

Po výborném obědě byl vyhlášen odpolední klid, a my BANG!aři jsme se samozřejmě hned pustili do hry. Z BANG!u nás vyrušil až Riči, který měl připravený odpolední program. Hráli jsme dvě hry. Při první jsme se rozsadili kolem dlouhého stolu a měli jsme za úkol foukat pingpongový míček do branky druhého družstva. Ve druhé hře hráli kluci proti holkám a spočívala v tom, že jeden tým vymyslí film a jeden člověk z druhého týmu ho musí svému družstvu pantomimicky předvést. Po chvíli hraní jsme se domluvili, že budeme předvádět pouze večerníčky a zavzpomínali jsme si na staré dobré časy našeho mládí.

K večeři nám Martička připravila rybičkovou pomazánku a hned poté jsme začali s večerním programem. Nejdříve jsme zhodnotili, co nás nejvíce zaujalo na přednášce o přátelství, a potom jsme byli rozděleni do družstev a hráli jsme hru, která spočívala v plnění různých úkolů, za něž jsme dostávali body. Mě se nejvíce líbil úkol, ve kterém jsme museli co nejdéle bez přestávky mluvit na dané téma. Po ukončení soutěže a rozdání odměn nastala volná zábava. Hanýsek a Kuba hráli fotbálek proti Terce a Magdě a vsázeli se o to, co musí udělat poražená dvojice. Skončilo to tak, že Hanýsek a Kuba museli říkat Terce a Magdě „milostpaní“ a Magda s Terkou museli Hanýska a Kubu obsluhovat u snídaně. Já a BANG!aři, kteří zrovna nehráli fotbálek, jsme samozřejmě hráli BANG!. Později se k nám připojil i Kuba a hráli jsme dlouho do noci.

Ráno jsme se rychle nasnídali, sbalili jsme si svá zavazadla, uklidili ubytovnu a odjeli jsme autobusem do Přerova. Tam jsme se zúčastnili Evina kázání (kupodivu na téma přátelství), zazpívali jsme dvě nacvičené písně ze Svítáku, naposled jsme se vyfotili před kostelem, a potom jsme se rozjeli zpátky do svých domovů :-(

P.S..: Toto jsou mé vzpomínky, které jsem zapsal navzdory skutečnosti. Nedivte se proto, pokud jsou výše popsané události přehnané, pozměněné, nebo jakkoliv nepřesné. Všem, které jsem nechal nastoupit ve městě, kde nikdy nebyli, vložil jsem jim do úst slova, která nikdy neřekli, nebo jsem je nechal dělat věci, které nikdy nedělali, se velmi omlouvám.

P.P.S.: Jsem si vědom toho, že se v mém vyprávění Hanýsek objevuje přibližně na každém šestém řádku. Snažil jsem se jeho výskyt omezit, leč marně. Jedinou omluvou pro mne je, že ve skutečnosti se vyskytuje mnohem častěji.