3.-5.června 2011 se konal již 5.duchovní víkend VRT, tentokrát v Suchdole nad Odrou. Na tuto akci jsem jela poprvé, z čehož jsem byla trochu nervózní, ale jak se nakonec ukázalo, všechny mé obavy byly úplně zbytečné. Už po cestě ze suchdolského nádraží jsem se potkala s Peťou, takže jsme na faru došly společně. Tam nás čekalo přátelské přivítání od Evči, Toma a Báry, kteří už na faře nějakou dobu byli. Později postupně přijížděli i ostatní. V celkovém počtu nás nakonec bylo 9, což s menším prostřídáním účastníků vydrželo až do neděle, a ačkoliv účast byla tak malá, na kvalitě tohoto společného víkendu to rozhodně neubralo.

Po první společné večeři jsme si všichni řekli, co očekáváme od tohoto víkendu, a pak následovalo zajímavé povídání Evči a Toma o rozdílu mezi samotou a osamocením. Na to navázala modlitební chvíle při svíčkách a plápolajícím ohni v krbu, a potom už jen volný večer, kdy jsme si povídali mezi sebou, a nakonec v časných ranních hodinách i spánek.

Budíček před půl 8 jsme i přes částečné obtíže zvládli všichni. Poté nás čekala první duchovní disciplína, kde nás Baru seznámila s psaním modlitebního deníku, což jsme si pak mohli sami vyzkoušet. Po tomto samostatném zamýšlení následovala snídaně, po které jsme se rozdělili do dvojic (kluci do trojice) a sdíleli jsme se mezi sebou. Po velmi dobrém obědě se připravilo několik míst, kde jsme mohli strávit odpoledne. Byla tu modlitební místnost vyzdobená batikovanými závěsy s citáty z Bible, místnost, kde jsme mohli malovat, a v kostele zněly zpěvy z Taizé. Následovala opět vynikající večeře, po které se programu ujal Tom s pomocí Evči. Bylo pro nás nachystáno několik velmi zajímavých úkolů, při kterých jsme se mohli zamýšlet sami nad sebou, nad našimi hodnotami, chybami i nad úctou k druhým a naší vírou. (A myslím, že nebudu lhát, když řeknu, že nejen mně daly některé úkoly pořádně zabrat). Večer jsme se opět ztišili k modlitební chvíli, na kterou navázal zpěv písní za Tomova kytarového doprovodu, a později další společný večer. Při něm jsme mohli uždibovat z různých dobrot a kochat se pohledem na naše plastelínové výtvory znázorňující věci, na kterých stojí náš život. Nakonec jsme se ale všichni ubrali ke spánku.

Poslední den byl budíček až o čtvrt na 9, což se určitě nikomu neprotivilo, a následovala další duchovní disciplína. Tentokrát nám Vanda pověděla o uctívání, čím se liší od chvály a opět jsme měli čas na vlastní vyzkoušení. Mohli jsme něco nakreslit, napsat básničku a nebo jen sepsat své myšlenky - vše, co by se týkalo uctívání Boha. V 10 hodin se konaly bohoslužby pod vedením Evy. Ty se i přes přemalou účast (většina Suchdolských totiž byla na sborovém zájezdu) vydařily a my mládežníci si na nich, opět za skvělého kytarového doprovodu Toma, zazpívali. Po bohoslužbách mi bylo povoleno zkusit si zahrát na místní varhany – kde se ostatním nakonec podařilo mě přesvědčit, abych zaimprovizovala i něco veselejšího než klasiku – a pak nás Vanda zavedla do krovu kostela a zazvonit si na zvon. Nakonec nás čekal poslední výtečný oběd, chvíli ještě společné posezení, a pak už nezbývalo nic jiného, než se sbalit, udělat poslední společné foto a rozloučit se.

Myslím, že můžu říct, že jsme si všichni domů odváželi nové povzbuzení i bohaté duchovní zážitky a myšlenky, a že se naplnil i dvojsmysl zkratky VRT (vrt, vysokorychlostní trať) a my se dostali v naší víře hlouběji a na naší společné cestě s Bohem dál. Všem, kdo se podíleli na programu, ale i těm, kteří se vůbec zúčastnili, patří obrovský dík a já doufám, že se brzy na podobné akci znovu setkáme.